V Bruggách

V hotelu to bylo parádní.

Vím, tohle není pro každého, ale já to můžu. A zároveň bych chtěla slyšet, co by říkali Peťka s Tomemem, kdyby je tady někdo ubytoval a oni uviděli jelínka.

Nebo je to srnka? Ať je to, co je to, bylo to i na mě trochu moc.

Připlatit si vyhlídku se ukázalo jako skvělý nápad.

Mohli jsme pěkně v teple pozorovat noční velikonoční průvod,


pochodovou kapelu a taky cyklistický závod, který už se mi nechtělo fotit.

Hotel byl pohledný zvenku

i zevnitř. 

Náš sladký modrý pokoj.

Lea nestačila valit oči a otvírat pusu.

Doufám, že se nikdo nikdy nedoví, co všechno tady ožužlala.

Jedno hezčí zákoutí, než druhé. Tolik jablek jako za tři dny v Bruggách jsem snad snědla naposledy u babičky, kde jsme je trhali čerstvá ze stromů.

To je prosím toaleta.

Přes špatné počasí bylo město naprosto fotogenické a tak narvané turistama, že nešlo udělat záběr bez cizince v zorném poli. Zde nějaká paní v klášterní zahradě.

Bruggám se sice říká Benátky severu, já jsem si ale spíš připadala jako na Kampě.

Hodně jsme nakukovali do výloh. Zaujaly mě marcipánové mrkvičky a velikonoční zaječí bobky. Nebo to mají být vajíčka? Už Robin Williams říkal: "Rabbits don't lay eggs, what is this?"

Na výrobu lízátek jsem čuměla desítky minut. Krok 1.

Krok 2.

Další kroky jsme prošvihli a vrátili se až na balení.

Před smrtí umrznutím jsme se schovávali v kulturních památkách. Na obrázku sál bruggské radnice.

 Nedá se tvrdit, že by belgičtí králové neměli koule. Když jsme se zahřáli, vydali jsme se zase zpátky do ulic. 

Je potřeba se pořádně rozhlédnout, protože tohle sviští ulicemi, kam se člověk podívá. Podobně zaskočená jsem byla kdysi v Amsterdamu cyklistama. Taky jsem jich nečekala tolik. Koňská kopyta a kočičí hlavy dělají solidní kravál.

Ať jdete kam jdete, vždycky nakonec skončíte u zvonice profláklé z filmu V Bruggách, který jsme si včera z piety znovu pustili. 

Cest k ní ale vede nespočet a na nich jedno lákadlo vedle druhého. V Bruggách obyčejní lidé nežijou, Bruggy jsou jeden velký obchoďák. Seženete tady krajky, pivo, sladkosti i obskurní bytové doplňky. 

Třeba zabru! Skvěle by se hodila do Andrejkova pruhovaného pokoje, který vám ukážu už zítra.

Ale je tam tak krásně. Zejména, když vyjde sluníčko.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby mi takhle mansarda říkala pane. 

To bych pak pila kafe s takovýmhle výhledem.

Kafe, anebo místní pivo, které se vaří v rodinném pivovaru De Halve Maan, neboli půlměsíc.

V pivovarské hospodě se Leuška válela po stole. 

Člověk nevěděl, kam se dřív podívat.

A taky kam si sednou, protože tam měli trošku narváno, 

zejména v sektoru u krbu. To je hospůdka, co?

Nakonec se Leuška válela po tatínkovi. Jako vždycky :)

A všichni se s ní chtěli kamarádit.

Druhý den jsme vyrazili do Ostende.

Street art v Ostende.

Japonská zahrada v Ostende.

Atlantický val v Ostende.

Asi stokrát jsme vytáhli kočár do schodů a ze schodů, protože Lea spala.

Zvláštně klaustrofobický zážitek.

Umím si představit spoustu vhodnějších míst na procházku se spícím miminkem, 

ale tohle bylo teď, nebo nikdy.

Byla kosa. Sice nádherně svítilo sluníčko,

ale od oceánu pěkně foukalo. Ahoj, Atlantiku!

Šeptejte, nepřítel má uši všude! A tak jsme šli raději domů, do našeho vyhřátého hotelu z doby, kdy si v dunách ještě hrály děti a Němci si tam nestavěli bunkry.

Cestou domů jsme se stručně stavili v Antverpách.

Nakonec jsou všechna ta náměstíčka tak nějak na jedno brdo.

Figurínu krajkářky ale měli jenom tady. Kdyby tam seděla za oknem živá, asi bych taky vydržela čučet hodiny, jako na ta lízátka. Kariéra na stáří, co teta?

Ve stropadesátémsedmém kostele jsme zapálili svíčku a utíkali na náměstí,

kde probíhal trh s látkama... no nemám já štěstí? K autu jsme se pak raději vraceli jinou cestou.

Turistická stezka Antverpama vede po pěší zóně od náměstí k nádraží, které prý je jedno z 5 nejkrásnějších ve světě. A na ní zase jedno lákadlo za druhým. Tady by se dětem líbilo.

V obchodě, co se jmenuje jako moje dvě nejoblíbenější bylinky,

bych si určitě něco vybrala. Naštěstí měli zavřeno.

A moje nejkrásnější lákadla jsou stejně tihle dva. Vidíte, jak jsou zaražení? Už se nám všem stýská po dětech, které jsou pořád u babičky. Je tu bez nich sice ticho, ale vůbec to není ono.

A doma nás čekalo tohle. Někdy se stačí pořádně to zalít a pak se chvilku nekoukat...