Mrkvotužka

Včera jsem cestou do školy ztvrdla dvacet minut v zácpě, ale bylo mi to jedno, protože jsem se připravovala na koncert Glena Hansarda, na který jsem dostala k narozeninám lístky. Zpívala jsem si s rádiem a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Večer, půl hodiny před odchodem, jsem místo šlechtění volala chůvě, ať nechodí, protože Krisince se udělalo zle. Při převlíkání dítěte a postele jsme obvolávali známé a snažili se sehnat někoho, kdo se mnou půjde na koncert, který začíná za 90 minut. Existuje něco kratšího, než last minute?

Byl to skvělý zážitek, přestože jsem tam byla sama, v gatích na doma, nenalíčená a v tričku, které bylo trošku, řekněme no flekaté. 

Když jsem se v noci vrátila, koukla jsem na kvásek a vylila ho, protože vypadal divně a smrděl acetonem. Rozladění překryl úžas nad tím, že mě problémy s chlebem ještě pořád dokážou překvapit. V posteli jsem se rozhodla dát pečení chleba aspoň do vánoc k ledu, protože současný rytmus našeho života mu ne a ne a nesvědčí.

Školní docházka zkrátka má větší vliv na naše stravování, než jsem očekávala. O tom, že Andrej při přemýšlení hlodá, jsem už psala. Tehdy jsem ještě netušila, že se dá tužka rozhlodat až do stavu nepoužitelnosti, kdy se z ní tuha uvolní tak, že prostě vypadne. Tužka na fotce je na dobré cestě. Přijde mi, že když jsme byli malí, byly i ty tužky kvalitnějši. A chutnější. Ano, i já jsem si hlodla, protože chci mít přehled o tom, co mé dítě jí. 

S Kristinkou nás napadlo, že by si Biba mohl na tužku přilepit mrkev, tu ohlodávat a neriskovat otravu čínským latexem. Andrejkovi se to děsně líbilo. Když se dořehtal, začal ji podle nákresu mýma rukama vyrábět.

První pokus dopadl nevalně, protože mrkev byla moc dlouhá a nedala se při psaní strčit do pusy.

Model čislo 2. už neměl daleko k dokonalosti.

Jedna mrkev = jedno "u" není dobré skóre, takže se z mrkvotužky pomůcka při psaní úkolů nestane. Ale sranda to byla. 

Nástup do školy nás taky utvrdil v tom, že Andrej žije na poněkud jiné planetě. Až tohle povolí, všem se nám uleví. Když si ale vezmu, kolik vzdálené je jeho vnímaní světa realitě, musím obdivovat s jakým šarmem proplouvá všemi úkoly a situacemi, které ho každý den čekají. 

Andrejčo je tak šarmantní, že si dokonce našel holku, a kdyby mi to nepřipadalo totálně nevhodné, naskenovala bych sem pár milostných dopisů, které si spolu vyměnili. Je prý Finiška (rozumněj Finka) a z korespondence to vypadá, že si spíš našla ona jeho. Já jsem v první třídě taky útočila na pár spolužáků a mám pro ni pochopení. A navíc, taková holka je mnohem lepší motivace k psaní než zajíček z písanky. 

Zelený tenhle blog neni kvůli Kristinčině včerejší nevolnosti, ale proto, že Andrejčo má novou oblíbenou barvu. Andrejčo je totiž Yoda. Star Wars nikdy neviděl, ale ví o nich úplně všechno. Jeho yodovství nejvíc respektuje Kristinka, která mu ho mýma rukama vyrobila z plastelíny, na druhém místě je tatínek, který mu vyrobil yodovskou masku.

Andrej v ní půjde do školy na Halloween, myslím, že k tomu se tak akorát hodí.  A já budu Andrejčovi vyrábět plášť, díky čemuž se dostávám na krásné třetí místo.