čtvrtek 15. ledna 2015

Zelí

Někdy tady sedím a říkám si, co bych sem tak psala. Co z mého života stojí stojí za zmínku? Co si chci zapamatovat na věčné časy, nebo aspoň po dobu, co někde ve vzdáleném úložišti budou sedět zápisky z mého blogu? Tenhle blog je můj deník a fakt, že ho nemám v šuplíku nebo alespoň u sebe v počítači, dává zodpovědnost za uchování mých vzpomínek někomu jinému. Někomu, koho vůbec neznám, někomu, kdo je možná robot. Na koho budu naštvaná, jestli o data někdy přijdu? Kdybych psala na papír a sešit nakonec skončil v krabici, kterou bychom se dejme tomu při stěhování rozhodli nepřestěhovat, anebo do textového editoru a přišla o všechno díky kávě vylité do klávesnice, anebo proto, že bych celý počítač upustila do vany, jako to jednou udělal otec mých dětí z prvního manželství, když si chtěl v lázni pouštět videa na youtube (snažím se kulantně neříct, že to byl Saša), mohla bych být naštvaná jenom sama na sebe. Nicméně, jestli jednou vzplanou všechny sítě světa a s nimi zmizí i můj blog, budu beztak lamentovat, že jsem to neměla psát online, tedy budu naštvaná na sebe.




















Jo, a teď ty věci, co stojí za zmínku. Zaprvé se nám rozbila pračka. Den poté, co jsem v ní projela tři dávky a v duchu jí děkovala, že přes všechny ty zapomenuté kapesníčky, tuny písku z dětských kapes i jiné nešetrné zásahy do její robustní, avšak křehké existence, nám už sedm let stále pere jako nová. Neměla jsem s tím začínat. "Myslíte, že když jim řeknu, nepijte kyselinu sírovou, rozleptá vám střeva, tak že ji vypijí?" Jojo, takhle to funguje. Pán prý přijde zítra mezi 3 a 6 a já se vlastně těším, protože jsem nikdy neviděla pračku zevnitř, jenom v reklamě na Calgon.



Zadruhé jsem sklidila zelí. Kdo sem chodí, možná si vzpomene, že se k nám dostalo omylem, když jsem si sazeničky zelí popletla se sazeničkami kedlubny. Se zelím je ten problém, že mi ho bulharská frakce blokuje, takže ho u nás doma jím jenom já. Což je docela tristní, protože ve slezském rodě, ze kterého pocházím, jsme na zelí všichni vyrostli, jíme ho v nějaké formě alespoň jednou týdně a máme o něm rodinné historky. Třeba tu o dědovi, který chtěl, aby babička Anežka vařila tak dobré zelí jako její sestra Štefka, a tak se jednou postavil tetě za zadek, nutil ji vážit každou ingredienci, kterou házela do kastrólu a všechno si poctivě zapisoval. Když pak podle jeho poznámek babička uvařila, nedalo se to prý pozřít. Děda byl doktor, exaktní vědec, který věřil, že všechno se dá změřil. Nevěděl, že do vaření dává každá kuchařka především sebe, což změřit nejde, navíc sebe při každém vaření dávkuje jinak, podle nálady, fáze měsíce a souboru činností, které je nutné vykonávat paralelně s vařením. Co se té mojí milé babičce tehdy asi honilo hlavou? Smála se a dělala ironické komentáře? Plnila pokorně a v tichosti dědovo přání a myslela si svoje? Kdyby byl děda můj, poslala bych ho do kelu anebo ho nechala, ať si to uvaří sám, když je tak chytrej. Obávám se, že tehdy před lety to v naší rodině takhle asi nechodilo.



Zelí je pěkné. Zachránila ho Markéta, která mě čte, a která se o vánocích ptala, jak to s ním dopadlo. Vlastně jsem sama byla zvědavá, co z něj bude. Denně jsem kolem něj chodila, ale z lenosti a taky bezradnosti (co jako s ním, že?) samu sebe přesvědčovala, že ještě třeba doroste. Díky Markétě už to má za sebou.  Z osmi vysázených to pořádně rozbalily jenom dvě hlávky. No, pořádně rozbalily, abych řekla pravdu, jsou to pořád bonsaje, ale daly by se sníst. A  protože mi opravdu není úplně jasné, co s nimi budu dělat, alespoň jsem je vyfotila. Pěkně ze všech stran. Tadáááá:





Žádné komentáře:

Okomentovat