Nebylo z čeho vybírat a tahle nejlépe plnila požadavek "společná fotka s dětmi". Na fotkách, co máme, jsou většinou jenom děti, nebo děti s tatínkem. Zbytek otázek a odpovědí zde:
Maminka: Jak zvládáte práci s péčí o rodinu?
Já: Opravdu stresující práci
mám jenom v zimě pro festival, a to se u nás pak hodně ječí a maminka se hroutí
a v noci nespí a maká, po zbytek roku ale kloubení rodiny a práce zvládám
docela dobře hlavně proto, že rodina je s výrazným předstihem na první a práce
na druhé koleji, a taky proto, že manžel pomůže, jak může. Nemá problém
vyzvednout cestou z práce děti z kroužků, nakoupit, udělat večeři nebo
povysávat písek v zádveří. Těžím z toho, že můj muž neprošel českou výchovou a
sám má maminku, která v domácnosti nedělá téměř nic. Pracuju doma a chce to
velkou disciplínu, protože domov obsahuje mnoho prácekazných elementů, jako jsou
nepořádek, nádobí, prádlo, prázdná lednička nebo neuvařený oběd.
Jak jste se sžili s okolím? Jak se v Německu líbí
dětem?
Já: Dětem se v Německu líbí,
berou ho jako svůj domov, dcery se tu narodily a synovi byl rok, když sem
přišel. My jsme se s okolím sžívali pomalu. Já ani manžel nejsme zrovna
společenské šelmy, které dokážou navázat kontakt s každým. Časem
vykrystalizovaly přátelské vztahy s několika sousedy, rodinami, které jsme
potkali v České škole nebo s manželovými kolegy z práce, přesto bych řekla, že
jsme i po letech velmi izolovaní a žijeme poměrně sevřeným rodinným životem a
že si děti obtížně hledají kamarády.
Vnímáte tam nějaké rozdíly v přístupu k dětem a jejich
výchově, příp. jaké?
Já: Přístup k výchově je v
Německu zcela rozdílný. Německé matky, ale třeba i vychovatelky ve školkách
nechávají děti být, vedou je k samostatnosti a k tomu, aby své potřeby a
problémy naplňovali a řešili sami, což mě ze začátku šokovalo a přišlo mi to
jako nedostatek péče, ale s odstupem je mi to velmi sympatické. Když se nám pak
naskytne příležitost být s kolektivem českých dětí, vnímám, jak je maminky,
samozřejmě v dobré víře, neustále organizujou a kontrolujou. Začíná to už tím,
že mu vyberou, co si má ráno obléct na sebe, pak mu na hřišti vyberou hračku
atd. a nakonec ho třeba i krmí, protože dítě má špinavé ruce.
Jaká zařízení děti navštěvují, jak tam funguje školní docházka,
vyučování, zájmové kroužky... příp. kolik stojí? Jak děti zvládly jazykovou
bariéru? A jak Vy?
Já: Naše děti chodí do
mezinárodní školy, kterou nám zprostředkovává manželův zaměstnavatel a jsme s
ní velmi spokojení, děti mají denně výuku mateřského jazyka a není problém, že
neumí perfektně německy. Je to velká změna oproti školce, tu děti navštěvovaly
státní a zkraje tam kvůli jazyku myslím velmi trpěly. Přestože ve Frankfurtu
není nedostatek míst ve školkách, měli jsme problém získat pro ně místo,
přičítala jsem to našemu neněmeckému původu. S jazykovou bariérou bojoval
zejména syn a myslím, že do dneška se v němčině necítí jako ryba ve vodě.
Manžel v práci mluví anglicky, i já se pohybuju v prostředí anglicky mluvících
lidí. Německy umím už z dřívějška, na jazyku se snažím pracovat, ale chybí mi
ta správná motivace. Kontakt se školou, lékaři, úřady a zákazníky zvládám bez
problému, ale nevím, jestli bych si troufla v němčině třeba pracovat. Když jsem
v kontaktu s Němci, musím vždy vědomě spolknout, že jsem ta paní z východní
Evropy, co neumí slovíčka, předložky a správně skloňovat. Německému prostředí
se víceméně vyhýbám.
Jak je to s lékařskou péčí, s pediatry, jaký
tam funguje systém?
Já: Nemám moc srovnání, k
lékaři chodíme jen na povinné prohlídky a ty jsou stejné jako v Česku. Mám jen
zkušenosti s porody (1 v Česku a 2 v Německu), ale to je na samostatný článek
:))
Jaká pozitiva a jaká negativa má podle Vás život
v zahraničí? Co Vás překvapilo mile i příp. nepříjemně.
Já: Pozitiva: Nová zkušenost,
rozšíření obzorů, odstup od života v Česku, člověk nezleniví a nezblbne,
protože musí pořád řešit nové a neznámé situace, děti vyrůstají v
multikulturním prostředí, nevnímají rozdíly mezi jazyky a národnostmi, nemají
předsudky
Negativa: jsme daleko od rodiny a přátel, izolace, člověk se může
opřít pouze o partnera. Necítíme se tu doma a tento pocit se přenáší i na děti.
Neznáme místní prostředí, nevíme, co a jak funguje, kde to je dobrý, nevíme, kde
je nejlepší jet na kolo, kde je pěkná procházka v lese, kam jít v neděli na
oběd atd.... V tomto směru to mají jistě lepší páry, kdy jeden je domácí a
druhý cizinec.
Jak se odrazil pobyt v cizí zemi na Vašem partnerském
životě?
Já: Řekla bych, že nás to s
partnerem velmi sblížilo, doslova jsme prorostli, jsme jeden pro druhého
nejlepší kamarád, jsme na sobě závislí. Manžel chodí do práce a stýká se
každodenně i s jinými dospělými, on je pro mě ale často jediný člověk mimo
děti, se kterým si můžu promluvit, protože kolegy nemám, kamarádky jsou moc
daleko a nemůžu pořád telefonovat mamince :) To je pro mě nejobtížnější část
našeho života tady, izolace a (nejen finanční) závislost na manželovi,
uvědomuju si, že on to může vnímat jako břemeno, ale nedává to najevo, snad
proto, že jsme tu vlastně jenom kvůli jeho práci. Babičky jsou daleko a my jsme
bohužel víc rodiče než partneři, a tak na sebe někdy máme ponorku a není kam
utéct, člověk může jít maximálně na procházku s nějakým dítětem :) Ale protože
se máme moc rádi, tak to vždycky nějak zvládneme.
Jaké máte plány do budoucna?
Já: Nejsem plánovací typ,
ale chtěla bych z dětí vychovat šťastné a sebevědomé lidi, kteří vědí, kam
patří, ušít 1000 kabelek a přesvědčit manžela, aby se se mnou, až děti
odrostou, odstěhoval do Česka.
Žádné komentáře:
Okomentovat