Žiji s dětmi v cizí zemi....

je název článku v časopise Maminka, který je právě v prodeji a ve kterém si o nás můžete přečíst.

Do odpovídání obsáhlých otázek, které mi poslali, jsem se pustila s plným nasazením grafomanky mého formátu a vytvořila čtyřstránkový elaborát, ve kterém shrnuju posledních 15 let svého života a při jehož psaní jsem musela odhánět myšlenky na to, že už vlastně vůbec nejsem mladá. Když se o svém životě vybavuju s někým cizím, obrušuju hrany co to jde a snažím se hlavně si nestěžovat, protože k tomu mám sklony. Protože jsem ale tak trochu z oboru a vím, že nejlepší výpovědi jsou ty autentické a od srdce, vzala jsem to pěkně na férovku, ať má Kateřina z čeho vybírat.


Redakční zpracování  udělalo z mého života drama ženy, které se stýská po domově, je finančně závislá na manželovi a sympatizuje s německou výchovou. Což je sice pravda, ale aby bylo jasno, rozhodně to nejsou hajlajty mého současného života. Koneckonců, které z nás, co žijeme daleko od domova s malými dětmi, se denně nestýská po babičce, kolik z naších domácností nežije z jedné výplaty a kdo z nás si nepřeje, aby naše děti byly samostatné a nezávislé?

Aby můj čtyřstránkový virtuální rozhovor nepřišel vniveč, rozhodla, jsem se to, co se do Maminky nevešlo, postupně uveřejňovat tady na blogu. Tady je prvních pár otázek:

Maminka: Kde a kdy jste se s manželem poznali a kdy jste odešli do Německa a proč?

Já: Můj muž je Bulhar a poprvé jsme se letmo viděli před 14 lety v Bulharsku, kde on pracoval jako průvodce a já byla s partou z koleje na dovolené, představila nás společné kamarádka. Sblížili jsme se až o rok později v Chicagu, kde manžel studoval a kam jsem přijela na léto pracovat. Nechal mě u sebe přespat pár dní, než si najdu podnájem, a já zůstala celé léto. Po návratu jsme oba rok zjišťovali, že bez sebe nemůžeme být, a tak se z nás stal pár, klasická láska na dálku. Po dokončení školy jsem se za ním odstěhovala do Ameriky a byla tam, dokud nedostudoval, pak jsme se spolu vrátili do Prahy. Do Německa jsme odjeli z Prahy v roce 2007, když manžel dodělal PhD a našel si práci ve Frankfurtu. Přišel s roční smlouvou, ta se protáhla na tři roky a nakonec si ho nechali natvrvalo, tak jsme tady ztvrdli. Pocity v nové zemi by se daly popsat jako příjemné vzrušení z toho, že se něco děje, přece jen jsem po prvním roce na mateřské začínala být docela znuděná. Prodlužování pobytu jsem ale snášela dost těžko, časem se to sice zlepšuje a beru to fatalisticky, ale stále žiju s vidinou toho, že se vracíme do Česka.

Maminka: Neobávala jste se života v cizí zemi? Stěhovali jste se už s dětmi, případně jak cestu, změnu, zvládaly ony? 

Já: Života v cizí zemi jsme se neobávali, protože jsme v tomhle směru byli oba dost otrkaní, stěhovali jsme se s ročním dítětem, které si žádné změny myslím nevšimlo, obě dcery se mi narodily už ve Frankfurtu.

Maminka: Jaké byly první pocity v nové zemi? Měli jste připravené zázemí už před odjezdem nebo jste až tam hledali ubytování, školky...? 

Já: Dítě celý zážitek nového začátku v cizině proměňuje, protože s ním ztratíte beztarostný rozlet a svobodu objevovat nové místo s celým jeho potenciálem. Vnímáte hlavně, kde se dobře pojede s kočárem, kde je dobré hřiště a který vstup nemá schody. Přijeli jsme naslepo, měli jsme na měsíc telefonicky domluvený pronájem zařízeného bytu pár stanic metra od manželovy práce a první měsíc jsme věnovali hledání bytu. Náš pražský nábytek jsme nechali uskladnit stěhovací firmou v Praze, dovezli nám ho, až když jsme měli vlastní byt. Hledání bytu vypadalo zdánlivě snadno, protože nám manželův zaměstnavatel poskytl relokační servis, nám se ale nabízené byty nelíbily, přišly nám přiliš drahé a velkolepé, vícemíně pořád jsme si připadali jako studenti s minimem potřeb, neměli jsme tehdy ani auto a neuměli si představit, že za pár let budeme mít tři děti a že nám i čtyřpokoják bude malý. Takže jsme se do hledání nakonec pustili sami, já jsem uměla německy už z gymplu a taky jsem v Německu byla na Erasmu, takže jsem obvolávala inzeráty z novin a obcházela byty, někdy sama, většinou s mužem. Nakonec jsme si vybrali nádherný slunný čtyřpokoják téměř v centru města, ve kterém žijeme dodnes.

Maminka: Jaká je Vaše původní profese a kdy jste začala s podnikáním? A jak Vás napadlo začít šít kabelky a tašky, deky... byl to Váš koníček? Máte obchod ve Frankfurtu a prodáváte na Fleru, kde ještě je možné Vaše výrobky koupit? A jak to jde?

Já: Původní profesí jsem redaktorka, v Praze jsem pracovala v reklamní agentuře v PR oddělení, k tomu jako filmová publicistka na volné noze a redaktorka katalogu pro festival Dny evropského filmu, pro který pracuju dodnes. Bylo bezva, že psát jsem vždy mohla i z ciziny. Časem ale zanikly časopisy, do kterých jsem přispívala, a zůstala mi jenom práce pro festival, která je ovšem jen na 4 měsíce v roce, takže jsem hledala něco k tomu. Nejsem typ, co může být jen tak doma a nic nedělat. Mám skvělého muže, který odsouhlasil, že nemá smysl, abych šla pracovat full time jenom proto, abych brala plat a děti byly celý den v péči německých institucí, takže jsem přemýšlela, co můžu dělat z domova. Uvažovala jsem, že si založím lifestylový blog, a když jsem začala studovat trh, narazila jsem na šicí blogy, hobby blogy, Etsy, Fler atd. a zasedla za stroj. To bylo cca v roce 2009, když byl starší dceři rok. Šít jsem uměla, udělala jsem si na gymplu kurz, stroj jsem měla, ale šila jsem spíš nárazově, rozhodně jsem neobšívala rodinu a nenutila ji v tom pak chodit:) Začala jsem nám obalovat domácnost do látek a manžel se mi smál, že dneska šiju obaly na ty obaly, co jsem ušila včera. Tak trošku proto, aby se mi přestal smát, a taky proto, aby si mé šití na sebe vydělalo (látky jsou neskutečně drahý materiál) jsem založila konto na Fleru a na Etsy a vrhla se na prodávání. S tím, jak děti rostly, přibývalo času na šití, zboží mizelo a já se začala zajímat o možnosti, jak prodávat víc, lokálně, abych nemusela trávit hodiny focením a popisováním zboží a vkládáním položek na net. Založila jsem si živnost a začala obcházet místní obchody, jestli by mi zboží nevzali do komise. Prodejci jsou většinou super milí a vstřícní, rádi věci vezmou na zkoušku, ale taky pak nemají problém říct vám, že překážejí, pokud prodej nejde. To na Němcích obdivuju, jejich schopnost nebrat byznys osobně. Taky jezdím na trhy ve Frankfurtu a okolí. Nesmím zapomenou na kamarády a známé, ti byli hlavně v začátku mými hlavními zákazníky. Má firmička zatím nefunguje primárně pro vydělávání peněz, protože se práci věnuju skutečně jen v momentech, kdy nemusím dělat ani hospodyni, ani matku ani manželku, což není moc často :) S příchodem druhé dcery, která se narodila před 5 týdny, jsem navíc přišla o dílnu, ta se proměnila v druhý dětský pokoj, ale rozhodně neházím flintu do žita, hand made pěkné věci mají na německém trhu potenciál a stroj může stát kdekoliv. Myslím ale, že i kdybych to rozjela na plný úvazek, musela bych si najmout šičky a starat se jen o prodej, jinak bych si na sebe nevydělala. A mě právě to vymýšlení a šití baví nejvíc...

To be continued...